Ano, jsme extremisté. Naše pracovní nasazení je občas extrémní. Stejně jako vztah k místům, kde žijeme, a odhodlání něco pro ně udělat. Pokud někdo hledá náš extremismus, najde ho právě tady.
Patrioti pro Prahu 8 dosáhli svého nejlepšího volebního výsledku za posledních dvanáct let. V Bohnicích jsme zvítězili. Přesto tento úspěch nevedl k našemu pokračování ve vedení městské části. Taková je politika. Výsledek voleb a výsledek povolebního vyjednávání jsou dvě různé věci. My to chápeme a respektujeme.
Mnozí se ptají, proč jsme nechtěli osobně jednat s uskupením 8žije a Zelení. Na zastupitelstvu to připomněl také zastupitel Václav Stránský. Považuji proto za fér vysvětlit své důvody.
Jednat o spolupráci znamená také respektovat druhou stranu.
Ve veřejné diskusi napsala Markéta Matoušková, že by bylo dobré, „kdyby se budoucí koalice obešla bez téhle nahnědlé skvadry“. V komentáři zároveň uvedla, že vyjadřovala svůj soukromý názor a její původní reakce nebyla adresována přímo mně.

To beru na vědomí. Problém ale není v tom, zda urážka míří na Jiřího Vítka osobně, nebo na celé Patrioty.
Výraz „nahnědlá skvadra“ není běžná kritika komunálního programu. Slovo „nahnědlá“ v politickém kontextu odkazuje k hnědé barvě spojované s nacismem a naznačuje příklon ke krajní pravici či fašismu. „Skvadra“ zde znamená pohrdavé označení celé skupiny. Takové spojení tedy vnímám jako nálepku, která má naši práci a naše jméno spojit s něčím odpudivým.
Kritizujte naše rozhodnutí. Ptejte se na výsledky. Připomínejte chyby. To všechno do politiky patří. Ale podsouvat nám podobné směřování je něco jiného.
Moje reakce? Přiznávám, že už odpovídat byla chyba.
Aby byl kontext úplný, patří sem i moje vlastní odpověď. Napsal jsem: „nahnědlá jste možná vy z výsledků co?“ Byla to ironická narážka na možné zklamání z volebního výsledku, nikoli na barvu pleti. Chtěl jsem tím obrátit její vlastní výraz zpět k ní. Podle mého názoru to byla právě její původní nálepka, která diskusi posunula do slovníku spojovaného s extremismem. To je moje hodnocení použitého výrazu, nikoli tvrzení o jejím politickém přesvědčení.
Zároveň přiznávám, že z mé strany byla prohra už to, že jsem vůbec reagoval. Mohl jsem si tu poznámku odpustit. Ani nesouhlas s tím, jak někdo mluví o Patriotech, ze mě nesnímá odpovědnost za vlastní slova.

Další pokračování už mělo místy až absurdní nádech. Z následného sdílení a komentování jsem měl pocit, že je mi podsouván rasismus, přestože bez původního výroku chyběl podstatný kontext mé odpovědi. Když na jeho absenci upozornila moje manželka Simona, zaznělo od Martina Poppra vysvětlení: „Na screenshot se nevešel.“ V tom je pro mě i jistá nechtěná komika: odpověď se vejde, ale výrok, na který reaguje, už ne.
Nenechalo to chladnou dokonce ani mou manželku. A to je co říct — pokud si vzpomínám, šlo snad o její historicky první komentář v těchto politických vodách. I takové chvíle někdy přinese komunální politika. Člověk se u nich občas zasměje, i když by celé debatě víc pomohlo ukázat souvislosti a ubrat na osobních nálepkách.

Soukromý názor není stanoviskem celého uskupení. Přesto ovlivňuje důvěru.
Paní Matouškovou nevnímám pouze jako běžnou podporovatelku uskupení 8žije a Zelení. Podle mých informací byla hlavní iniciátorkou petice na jeho podporu. Její veřejná vyjádření proto pro mě mají také politický kontext. To ovšem neznamená, že její komentář automaticky připisuji všem členům nebo voličům tohoto uskupení.
Za pozornost podle mě stojí také podpora, kterou podle mého pozorování obdobným vyjádřením opakovaně projevuje bývalý zastupitel tohoto uskupení pan Šimbera. Takové postoje ve mně neposilují důvěru ani přesvědčení, že případná spolupráce bude stát na vzájemném respektu.
V politice se používá výraz cordon sanitaire, tedy pomyslný sanitární kordon: situace, kdy ostatní politické subjekty určité uskupení izolují a odmítají s ním spolupracovat. Pokud se kolem 8žije a Zelených podle jejich představitelů takový kordon vytvořil, stojí podle mě za zamyšlení také to, zda k odstupu ostatních nepřispívá právě způsob, jakým někteří jejich podporovatelé mluví o politických soupeřích.
Nemluvím za ostatní strany a netvrdím, že znám všechny jejich důvody. Vysvětluji svůj vlastní postoj. Stejně jako paní Matoušková označuje své vyjádření za soukromý názor, i toto je můj osobní názor a hodnocení. Rozdíl mezi doložitelným výrokem a tím, co si o něm myslíme, však musí zůstat zřetelný.
Vysvětluji tak, proč pro mě podobná vyjádření představují překážku důvěry. Nedokážu jednoduše oddělit nabídku politické spolupráce od prostředí, v němž jsou Patrioti takto označováni.
Nemůžeme poslouchat dojemná slova o demokracii, naslouchání druhým, pravdě a lásce a současně předstírat, že veřejné očerňování je bezvýznamná drobnost. Respekt se přece nepozná podle toho, jak mluvíme se svými příznivci. Pozná se podle toho, jak jednáme s lidmi, kteří mají jiný názor.
Pokrytectví považuji za jednu z nejhorších vlastností v politice. A nechci mu přizpůsobovat vlastní rozhodování jen proto, že by to zrovna usnadnilo nějakou dohodu.
Připomínat vlastní historii není extremismus.
O to podivněji na mě podobné nálepky působí při vzpomínce na kritiku, kterou jsme zažívali kolem našich vlasteneckých a vzpomínkových akcí.
Podíleli jsme se na připomínání operace Anthropoid, odvahy československých parašutistů a lidí, kteří jim pomáhali. Připomínáme příběhy těch, kteří se postavili nacistické okupaci a často za to zaplatili životem.
Právě proto považuji označování Patriotů za „nahnědlé“ za zvlášť nespravedlivé.
Láska k vlastní historii neznamená nenávist k ostatním. Úcta k hrdinům neznamená pohrdání někým jiným. A vztah k místu, kde člověk žije, se nemusí omlouvat jen proto, že ho někdo chce vykládat tím nejhorším možným způsobem.
Naši voliči podle mě tento rozdíl dobře chápou. Výsledek v Bohnicích i nejsilnější podpora Patriotů za posledních dvanáct let jsou pro nás především závazkem pokračovat v práci.
Nemáme nad sebou centrálu, která nám nadiktuje, s kým smíme mluvit.
O našich postojích nerozhoduje sponzor, politický kmotr ani vedení jiné strany. Nemusíme přizpůsobovat každé místní téma celostátní stranické linii.
Rozhodujeme se podle vlastního svědomí, zkušeností a odpovědnosti vůči lidem, kteří nám dali hlas. A neseme za to také následky.
Někdy to znamená zůstat mimo vedení radnice. Ani tehdy však nevidím důvod odložit zásady jen proto, abych si udržel funkci.
Komunální politika je pro nás hlavně o práci. O ulicích, bezpečnosti, školách, sportovištích, sociálních službách a veřejném prostoru. O tom, zda se lidem na osmičce dobře žije. Tato práce nekončí tím, že sedíme v opozici.
Rozumné návrhy můžeme podpořit i bez koaliční smlouvy. O konkrétních věcech můžeme jednat i s lidmi, s nimiž se v jiných otázkách neshodneme. Důvěru pro dlouhodobé politické spojenectví však nelze přikázat.
Odpustit neznamená vzdát se zásad.
Jako věřící člověk paní Matouškové odpouštím. Nechci vůči ní živit osobní zášť ani jí oplácet stejným slovníkem.
Jako politik si ale zachovávám právo rozhodnout, komu důvěřuji a s kým chci nést společnou odpovědnost. Odpuštění není souhlas s tím, co zaznělo. A není ani povinností tvářit se, že se nic nestalo.
Není všem dnům konec. Budoucí spolupráci mohou otevřít konkrétní činy, slušné jednání a vzájemný respekt. Do té doby budeme pokračovat v tom, kvůli čemu nás lidé zvolili.
Budeme dál pracovat pro Prahu 8.
A jestli na nás něco zůstane extrémní, pak naše nasazení a vztah k místům, kde žijeme.
Jiří Vítek
Patrioti pro Prahu 8
